rozhovor Vánoce

Vánoce Ivy Kubelkové

Jestli jste si ještě nestačili vyzvednout a prolistovat váš vánoční magazín Galerie nápadů, připravili jsme pro vás rozhovor s ambasadorkou Galerie Butovice Ivou Kubelkovou i v elektronické verzi. Jak tráví Vánoce Iva Kubelková?

 

001JAN_1496_001

 

Co vás všechno čeká v následujících dnech a týdnech kromě hraní v divadle? Mimochodem gratulujeme k premiéře!

Začala jsem točit další sérii pořadu Jak se staví sen, což zabere hodně času a je to náročné v tom, že se tomu člověk opravdu musí věnovat. Jsou tam příběhy lidí, se kterými to musíte při natáčení prožívat. Do toho mám řadu jednorázových akcí a moderování a připravuji svoji první debutovou desku. Jejím producentem je Michal Pavlíček, on dělá muziku a já jsem ji otextovala a zpívám. Ideálně by měla vyjít na jaře příštího roku, ale je na tom strašně moc práce.

 Děláte ještě modelku?

Ne, už ne. Už to vlastně nedělám hrozně dlouho, snad 10 let. Je to paradox, že mě řada lidí považuje stále za modelku, přitom jsem za těch 10 let moderovala pořady jako Sama doma nebo Top star, hrála jsem v seriálech, např. Velmi křehké vztahy, Cesty domů. Do toho tedy občas někde i něco nafotím, jsem tváří nějakých značek, ale to bych nenazvala modelingem. Přijde mi vtipné, že o mně často píšou, že jsem se z modelky stala herečkou, nebo z modelky zpěvačkou. Už to ale píšou přes 10 let.

Když jste dělala modelku, potřebovala jste dobře vypadat a být vyspalá. Teď
je ale na vás mnohem větší odpovědnost za to, co děláte, co říkáte.

Já jsem ale vždycky tohle chtěla dělat. Nikdy jsem netoužila být jen modelkou, jezdit ven na práce. Vždy jsem chtěla dělat práci, kde budu moct mluvit, projevovat se, něco vytvářet. Pro mě byl modeling startovní čárou, za kterou jsem obrovsky vděčná, ale díky níž jsem se mohla dostat k tomu, co mě opravdu baví.

Nechtěla jste se někdy spíš schovat na druhé straně kamer? Dělat třeba režisérku nebo fotografku?

Na tyhle myšlenky jsem asi nikdy neměla čas (smích). Vždycky jsem to brala tak, že moje místo je před těmito aparáty, a tak jsem k tomu přistupovala. Samozřejmě byly chvíle, kdy jsem si říkala, že bych byla radši, aby lidi spíš poslouchali a vnímali, co říkám, než obdivovali moje prsa. S tím jsem trošku chvílemi vnitřně zápasila, ale snažila jsem se nerouhat, být za to ráda a přistupovat k tomu s pokorou a vděkem.

Když se vás v dětství ve škole ptali, co byste chtěla jednou dělat, co jste odpověděla?

Já měla takové klasické přání jako hodně dětí v tomhle věku. Chtěla jsem být veterinářka nebo letuška.  Jak jsem ale stárla, tak se mi začal vytrácet přesný cíl typu „já bych chtěla být tohle“. Najednou se to rozplynulo a já změnila přístup k životu. Řekla jsem si, že On se mnou má nějaké plány a já mu do toho nebudu moc kecat.

Já myslela, že člověk vždy musí mít nějaký cíl, jinak nikam nedojde.

No to tak právě být nemusí. Jde o to, poslouchat a vnímat, co ten život přináší, jaké dveře otevírá. Do toho člověk musí být pracovitý, učit se. To mi nikdy nechybělo, ale ten konec motivace, ten já jsem nikdy neměla konkrétní. Vždy jsem reagovala na to, co přicházelo, a snažila se v ten daný moment vyhodnotit, jestli do toho jít, nebo ne. Kolikrát člověk i pochybuje, jestli to bylo správně, ale chce to píli, pokoru a nadhled nad tím, co si kdo o tom myslí a co o tom říká. Tohle je destruktivní a myslím, že tohle konkrétně si nesu ještě z doby, ve které jsem vyrůstala. A občas se přistihnu, že někdy nutím i svoje děti, aby na to brali ohled, což je paradox.

Kdy je váš letošní poslední pracovní den?

Jejda, to je ještě daleko, 17. prosince. Snažím se, aby od toho 18. byl klid, rodina pohromadě a užili jsme si krásné Vánoce s dětmi. Dodržujeme všechny klasické tradice, chodíme rádi do vánoční Prahy, navštěvujeme se s přáteli, nakupujeme dárky. Dokonce jsme lili i olovo. Tolikrát jsem větu ‚hlavně se nespal‘ snad v životě neřekla.

Jak trávíte Štědrý večer?

Nás je vždycky strašně moc, všichni se schází u nás. Je to různé, ale je nás třeba 16 (smích).

A to vaříte vy?

Ježiš, ne (smích). Je potřeba si to šikovně zařídit a nejlépe rozdat úkoly mezi všechny ženy v rodině – moje maminka, partnerova maminka…

A dcery přispívají?

Hlavně ta mladší, to je velká kutilka, hodně pomáhá a baví ji to. Ale abych pravdu řekla, nenutím je moc stát u plotny v kuchyni, myslím, že to není smyslem života, tak jsme byly vychovávané my. Takže je nedrtím ve smyslu „jsi holka, tak bys měla umět svíčkovou“.  Když se jim nechce, nechám je. Nechci, aby celý život trávily v kuchyni, jen když je to bude opravdu bavit.

Takže jste pro tradiční model Vánoc, neodjíždíte do tepla třeba do Thajska?

Kdepak, my jsme tradiční a rádi si ty Vánoce užijeme se vším všudy.

To je hezké, že se tím stresem nenecháte trápit a přistupujete k tomu pozitivně.

Patří to k tomu a netrápím se tím dopředu. V tu chvíli, když to začne, tak to vyřeším. Občas je to samozřejmě na studený hadr na čelo, ale to k té velké rodině asi holt patří.

Jaké měla Iva Kubelková Vánoce jako dítě?

Vyrůstala jsem v Písku, mám o šest let staršího bráchu. Žili jsme v příjemných, ale skromných podmínkách. Bydleli jsme v paneláku a rodiče se vždycky strašně moc snažili, abychom se měli s bráchou dobře. Pamatuju, jak jsem jednou dostala
k Vánocům prestiže, anebo jak jsme mívali kapra. Mám na to hezké vzpomínky.

Takže Vánoce máte ráda? Spousta lidí je z Vánoc pološílená, jak jsou už hodně komerční.

Já myslím, že je důležité nenechat si je zkazit. Ve finále nás nikdo do ničeho nenutí. Když nechci do té hektiky a stresu, tak tam nemusím, můžu se zavřít někde v chatičce v horách, kde mi bude dobře. Je super, že máme tyhle možnosti. Procestovala jsem velkou část světa a myslím, že žijeme v jedné z nejkrásnějších a nejsvobodnějších zemí, jaké existují.

A přitom pořád na něco nadáváme.

Já myslím, že to prostě patří k české povaze, trochu si zanadávat. Troufám si říct, že kolikrát to nadávání ani nemyslíme tak, jak říkáme. Je to taková potřeba dát najevo, že něčemu rozumím. Když něco kritizuji, tak vypadám, že tomu rozumím. Já myslím, že je důležité, aby si každý připustil, že ve chvíli, kdy ty věci kritizuje ve velké míře, tak je to jenom a jenom jeho problém. Vypouští negativní energii, která se mu vrací zpět, ta se nemůže nikde jinde vytratit. Lidé by měli přestat nadávat hlavně kvůli sobě. Zákon přitažlivosti funguje i tady. Když budeme nadávat, že to stojí za nic, tak ono to tak opravdu bude.

 Nakupujete dárky na Vánoce?

Ano a jsem v tom docela šílená. Kolikrát se mi ale stalo, že někteří měli pocit, že je to moc, takže se snažím to dělat rozumně a naučila jsem se, že i dávat dárky lidem člověk musí umět. Někdy ta touha dávat dárky vychází z toho, že to dělá dobrý pocit i mně. Je ale lepší napojit se na toho druhého a na to, co dělá radost jemu.

 Jaký byl nejkrásnější dárek, který jste kdy dostala?

To jsou takové osobní dárky. Jednou jsem třeba od partnera dostala krásný dárek
k narozeninám.  Byl zrovna na výletě v Americe a jedl na večeři ústřice. Najednou se zakuckal a vyplivl bílou kuličku. Nejdřív si myslel, že to byl zub, ale byla to perla. To všechno přesně v den mých narozenin, tak mi ji nechal zasadit do zlatého košíčku a já ji nosím na řetízku na krku. To jsou takové symbolické věci k nezaplacení.

A dostala jste někdy dárek, který vás naopak hodně zklamal nebo přivedl
k slzám?

To ne, já si vážím už jen toho aktu, že na vás někdo myslí a chce vás obdarovat. Vždy se na tom dá najít něco hezkého.

Když probíráme dárky a nakupování a v souvislosti s tím, že jste ambasadorkou obchodního centra Galerie Butovice, co vás v centru baví nejvíc?

Bude to znít možná divně, že nevyberu nějakou módní značku, ale co mně pokaždé pobaví je vláček, který rozváží objednávky v Golden Pacific Café v 1. patře Galerie Butovice. Chodíme tam i s dcerami a tohle vážně nikde jinde nenajdete.

Napsat komentář